...i cesta může být cíl...

Výstavy

4.6.-30.9.2015 Benátky u Sázavy, gal. Ve dvoře

5.2.-28.2. Praha,vinotéka Dobrá nálada

1.12.-31.12.2014 Praha,Volvox globator

1.5.-31.5. Děčín, zámek

5.12.2013-6.2.2014 Praha,vinotéka Dobrá nálada

27.11.2013-31.3.2014 Praha,knihovna Mlejn

9.11.-30.11.2013 Praha,kavárna Kávovarna

16.9.-30.10.2013 Nový Bor,Městské divadlo

1.8.-31.8.2013 Liberec,obch.centrum Forum.Spol.s M.Králem

28.6.30.9.2013 Vídeň,Tagasyl

25.6.-31.7.2013 Pardubice obch.centrum Grand,společná

5.11.-30.12.2012 Praha,café Alternatif

21.7.-31.10.2012 Stránov-zámek.Společ.s M.Králem

3.5.-31.6.2012 Praha,DOX-Salon umění

14.1.-31.3.2012 Benátky u Sázavy,gal Ve dvoře

Dílo

Grafika

Pastel

Olej

 

Životopis

Bohuslav Doležal se narodil roku 1964 v Litomyšli. Později vyrůstal ve Vysokém Mýtě, odkud se v roce 1987 přestěhoval do Prahy, kde momentálně dosud žije a tvoří.

O Doležalových obrazech kdosi jednou psal jako o dramatech ticha a samoty, čímž velmi dobře vystihnul náladu jeho intimního světa originálních impulsů a ještě originálnějších stavů totálního zklidnění. Pro pochopení jeho pohledu na svět a následně jeho dosavadního díla je podstatné vědět, že vyrůstal a dlouhou dobu žil v zemi, jež mu „nadiagnostikovala” zničující nesvobodu, čímž jej do jisté míry navždy poznamenala, dokonce možno říci - paralyzovala. A to v tom smyslu, že po krátkém časovém úseku jakéhosi otupění mimoděk nastartovala Doležalovu uměleckou aktivitu, svým rozsahem a zaťatostí dnes už téměř nevídanou. Sovětská okupační mise dala paradoxně do pohybu proces, na jehož konci nakonec stanul velmi svébytný a originální malíř, grafik a výtvarník Bohuslav Doležal. Své obrazy předvedl již na mnoha výstavách zájemcům v České Republice i v zahraničí a jeho díla si dokonce našla cestu i do Asie (např. Japonsko). Na své pouti životem tak mimoděk poznamenal i osudy mnoha jiných, když jim prostřednictvím svých děl vstoupil do cesty.

Doležalova pracovistost a úporná snaha hledat a nalézat (tedy vyplnit ten jaksi prázdný prostor mezi nicotou a smysluplnou činností), se mohou pro mnohé stát tou kýženou inspirací, na kterou tak toužebně čekají, a za niž mu jednou možná poděkují.

Napsali o mě

"Konfrontace" Bohuslava Doležala

VYSOKÉ MÝTO/Dne 16. listopadu 1998 byla v pražské galerii MIMO zahájena pod názvem "Konfrontace" výstava obrazů Bohuslava Doležala. Autor vystavovaných děl je dnes každým uměleckým vzplanutím Pražan, tak jako kdysi byl každým mladickým výbojem občanem našeho města.
Pro akademicky vzdělané uchvatitele jediného správného pojetí Krásna, kteří trpí archaickým defektem, neustálým požíráním slávy, může "Konfrontace" být příležitostí k zamyšlení a položení otázky, zda systém zvláštních vstupenek - nevstupenek do zahrady sobeckého vkládání vavřínů na potem orosené lbi vyvolených je tou nejvhodnější exhibicí, které lze věřit.
Pro akademicky vzdělané neuchvatitele a pro ty, kteří zatím nebyli postiženi kolikou slávychtivostí, je "Konfrontace" prostorem, kde se nekastruje cit a neznásilňují můzy, prostorem, kde se o vážných věcech komunikuje beze slov. Pro mne a Ivana Kříže a Radka Sedláčka, tedy pro nás, kteří jsme byli na pondělní vernisáž, a kteří Bohouška Doležala známe delší čas, je do jisté míry zjevením jeho na kříži přítomnosti přibité grafické pábení. Zjevením proto, že si ho pamatujeme jako člověka, který před mnoha roky odcházel z Vysokého Mýta bez výraznější ambice Uvidět, a který se skrze nenásilnou konfrontaci k nám vrátil coby svébytný Tvůrce, jenž o tom, co uzřel, dokázal podat nepřehlédnutelnou zprávu.

Milan KORÁL

Nebe a peklo Bohuslava Doležala

To, co nyní čtete, nejsou oslavné tanečky kolem pochybných drahokamů ve stylu kladení myrtových věnců na temna ujetě astrálních, mírně apokalyptických, satyrských, omamně levandulových, neutuchající invencí jiskřících či jinak ozvláštněných hlav. Není to ponížené poklonkování dílu, z něhož na vnímatele čiší krása i ošklivost života, nebojácnost i strach, vánek s odérem brčálově vůně i vichr se zahnutými háky děsu. Je to osobní význání, je to intimní vhled do výtvarného světa pražského výtvarníka Bohuslava Doležala. Malíři, jenž mne poctil tím, že mě vzal s sebou na výpravu do odvrácených krajin cítění, tajů lidských explozí, hlubin mysli (kam se sestupuje pouze na vlasní nebezpečí, jelikož na dně číhá smrt), labyrintů vášní a kolosea pro ty nejodvážnější řeky, hrdiny, kteří bojují různými zbraněmi. Třeba paletou, štětcem, lisem, barvami - prostě sdělením, že tady v Česku žije - je člověk, jenž prostřednictvím výtvarných počinů  - expanzí snímá "vesmírnému obru" břemena, mnohé hříchy světa. Bohuslav přišel na tuto zemi, aby vítězil. Hodně lidí to ještě nevědí. Ale zrovna tak hodně už ano. Sám sebe řadím mezi ty druhé.
Doležalovo umělecké pábení není jednoduché. Je místy komplikované, je pestré. Jeho tvůrčí záběr je široký. Od klasických malířských technik až po "novátorské" grafické pokusy. Bohuslav není lehce čitelný člověk, běžec pro krátké tratě. Je přemýšlivý, hloubavý, rozvážný - a proto uzpůsoben pro zvládnutí nročnějších, delších úseků. Jeho díla už viděla mnohá česká a evropská města. Odborná kritika k němu bývá většinou laskavá. Nejčastěji je oceňována jeho nápaditá práce s barvami a neotřelá - nezprofanovaná volba motivů, témat. Díla - Katapult, Vladař, Bolest hlavy, Požár, Rozjímání a mnohá dálší - jistě přečkávají nejedno protivenství. Budou okouzlovat a vypovídat, i když my už nebudeme. Doležal ze svých cest po Abstraktnu nosí do svého ateliéru krásno. A tam ho na ohni invence a  nápaditosti a přímočarosti taví tak dlouho, až vznikne výtvarný artefakt. Pro jeho radost a naši potěchu. Doležal svým uměleckým konáním vlastně sloužil mši za všechny milovníky obrazů, kterým osud nedopřál umět to, co umí on. Na jeho cestě někdy svítí několik sluncí, někdy zase zuří desítky bouří.
Tak to má být. Tak je to správné. Jenom při neobvyklých výkyvech na duševním nebi je totiž možné uchopit nápad a proměnit ho v Dílo. A to Bohoušek ovládá mistrně. Doležala můžete slavnostně vyzvedávat na piedestal, můžete ho proklínat hrubými slovy, chladnými vás však určitě nenechá. Vždy vás nějak poznamená. Můžete vstopit do jeho pomyslné stavby a tam si prohlížet obrazy se zankou - Made in Bohuslav Doležal. Můžete zatleskat, můžete udiveně mlčet. Můžete se opřít o jeho originální abstraktní opěradla. Bude vám jako při návštěvě výstavby obrazů muže, jenž si za své krédo vybral přímost. Jinak řečeno - neuhýbat a jít rovně k tomu, co chce věrně zachytit na plátno nebo jiný materiál. Tak tedy:"Opřete se". Bohuslav Doležal vás neodmítne. Nezklame.

Milan Korál, ve Vysokém Mýtě 4.4.2009

Bohuslav Doležal se narodil v Litomyšli...

Bohuslav Doležal se narodil v Litomyšli, potom žil ve Vysokém Mýtě, aby nakonec spustil kotvu v Praze. Doležalovy grafiky, tak jak je známe, tedy jeho vlastní nezaměnitelnou imaginací a fyzickou silou nevratně poznamenané monotypy, nám však nabízejí trochu odlišnou charakteristiku místa pobytu pražského výtvarníka. Doležal než Pražanem je víc obyvatelem planety zvané Umění. A to právem. Tomáš Jakl kdysi o Doležalových obrazech napsal a grafikách napsal, že jeho dramata jsou dramata ticha a samoty. Myslim, že tato slova velmi dobře vystihují náladu Doležalova intimního světa originálních impulsů a ještě originálnějších stavů totálního zklidnění. Pro pochopení Doležalova díla je důležité vědět, že vyrůstal a dlouhou dobu žil v zemi, která nejen jemu "nadiagnostikovala" zničující nesvobodu. A tak ho do jisté míry navždy poznamenala. Až se chce říci - paralyzovala A to tak, že po krátkém časovém úseku otupění nechtěně nastartovala Doležalovu uměleckou aktivitu, rozsahem a zaťatostí dnes už téměř nevídanou. Domnívám se, že sovětská okupační mise dala paradoxně do pohybu proces, na jehož konci nás přivítal někdy zasmušilý, jindy usměvavý, pokaždé však moudrý pán grafik Bohuslav Doležal.
Uznávám, že pro patřičné sebevědomí každého výtvarníka je důležité, aby vystavoval svá díla. Aby je ukázal veřejnosti a buďto s ní souzněl, nebo se s ní konfrontoval. Bohuslav Doležal předvedl své obrazy divákům v České republice, ve Francii a Rakousku. Za zmínku stojí i skutečnost, že v době nedávno minulé poslal své grafiky na dlouhou pouť do Asie. Pro mne je však nejpodstatnější výstava, která se nikdy nekonala. A to permanentní vernisáž starých, ale i nových parnaských záblesků mezi Doležalovým a mým srdcem.
Co říci závěrem? Snad to, že jsem rád, že mi na mé pouti od nikam do nikam vstoupil do cesty právě Bohuslav Doležal. Jelikož jeho pracovitost a úporná snaha hledat a nalézat (tedy vyplnit prázdný prostor mezi nicotou a nicotou smysluplnou činností) se pro mne staly žádnou inspirací. A za to mu děkuji.

Milan Korán, ve Vysokém Mýtě 4.9.2002

Co říct o Bohuslavu Doležalovi...

Co říct o Bohuslavu Doležalovi, dívám-li se na jeho obrazy a grafiky? Napadají mne především slova fascinace a znepokojení. Doležal je fascinován historií.
Nacházíme ji v jeho obrazech, ve fragmentech pohanských chrámů chrámů a obětišť, ve zbroji vojáků, ve stylu oblečení postav. Spíše než historie tak, jak je obecně chápána, tedy jako něco minulého, strnulého a nehybného, Doležala fascinuje děj. A opět ne obecně chápaný popisný dějepis, ale dynamika chování lidských bytostí, která je tak zlověstně stejná, mlátí-li se ony po hlavě kyjem, tágem nebo řízenou střelou.
Doležal je znepokojen tímto návratem téhož. Používá symbolů známých, takřka banálních. Razítka, klotové rukávy, šachové figurky, cylindr. Vidí je potisící a najednou jakoby poprvé. Šachové figurky v Doležalově podání jsou jedinečné osobnosti, dojímavé ve své typické formě, osamělé ve svém osudu. To nejsou dvě šachové figurky, to je jedinečné rama krále a královny a my jsme náhle se znepokojením na rozpacích, jestli na výsledku kurtoazního dramatu, které se před námi odehrává, nezávisí i násš vlastní osud.
Doležalova dramata jsou dramata ticha a samoty. Jsme zkaženi filmem, ve kterém se osudové situace odehrávají za zvuku dramatické hudby a pokud možno zpomaleně. Ty nejosudovější události, které jsme prožili, se odehrály v reálném čase, v reálných barvách a s banálním reálným zvukem.
Teprve když k nám v tichu a samotě přicházejí ve zpomínce, ztracejí banální detaily a získávají zabarvení, které považujeme za odpovídajících jejich významu. Doležal tento posun - po mém osudu - zachycuje. Překonává seriálovost doby důrazem na jedinečnost okamžiku a svým zobrazováním trosek chrámů mrtvých bohů také jakoby kladl otázku: Co zde zbyde po nás, co jsme uchystali pro diváky dramat našich vlastních osudů?
Význam se, i když se to zdánlivě v této době nenosí. Jsme zasažen Doležalovými grafikami i obrazy. Pomáhají mi smířit se s mou vlastní dějinností.

Tomáš Jakl